Expediční fotograf Jan Hvízdal vyráží na palubě MS Fram do východního Grónska. Na poslední plavbě arktické sezóny míří do fjordů Scoresby Sund a do Národního parku Severovýchodní Grónsko, kde podzim přináší zlaté světlo, tmavé noci a polární záři.
Zápisky z divočiny Honzy Hvízdala
Zdravím, přátelé! Jmenuji se Honza a jsem ambasadorem značky VFFOTO. Živím se jako expediční průvodce a fotograf – polovinu roku trávím na palubě expediční lodi, se kterou objevujeme některé z nejkrásnějších koutů planety. Dnes vás vezmu s sebou do východního Grónska.
Polární oblasti jsou už patnáct let mou největší vášní. O to větší radost jsem měl, když se v rozpisu práce objevilo podzimní Grónsko – konkrétně Scoresby Sund, největší systém fjordů na světě, a Národní park Severovýchodní Grónsko. Obě místa jsem měl dlouho na svém bucket listu. Fotografická výprava snů mohla začít.
Na palubě MS Fram
Pojďme si nejdřív říct něco o naší lodi. MS Fram je malá expediční loď pro zhruba 150 hostů a já jsem na ní stálým fotografem – přibližně po dvou měsících se střídám s kolegou. V Arktidě i v Antarktidě se pohybujeme v letních měsících, kdy panuje polární den a slunce nezapadá ani o půlnoci. Na zlatou hodinku tak můžu většinou zapomenout. O to víc mě potěšilo, že jsem dostal poslední plavbu arktické sezóny, která slibovala lední medvědy, pyžmoně, polární záři a nádherné podzimní západy slunce.
Nejdřív jsem přiletěl do Reykjavíku, den jsem se potuloval po městě a 5. září jsem se konečně nalodil na svou milovanou Fram.
Práce fotografa a videografa na palubě je pestrá: přednáším, vedu workshopy, řídím člun a hlavně zachycuji všechny ty krásy, které na plavbách zažíváme. První dny bývají ve znamení organizačních přednášek, nácviku bezpečného pohybu ve člunech a důkladného čištění oblečení i vybavení. Do křehké arktické přírody nechceme zavléct nic z našich domovů – a chceme ji po sobě zanechat netknutou. Už na moři za Islandem jsme zahlédli keporkaky, plejtváky malé a spoustu mořských ptáků.
Druhou noc nám oblohu poprvé rozzářila polární záře, kterou jsem neviděl snad tři roky. Znovu jsem si vybavil ten pocit, kdy s tvářemi ošlehanými mrazivým vzduchem hledíte na oblohu a čekáte, až kouzlo začne.
Ittoqqortoormiit – na konci světa
Ráno nás čekala první a zároveň jediná osada na celé trase – Ittoqqortoormiit. Tohle městečko na konci světa patří k nejodlehlejším obydleným místům na Zemi. Místní lovci tu dodnes tradičním způsobem loví lední medvědy a mořské savce a na lov vyrážejí se psími spřeženími. Úžasné místo.
Ittoqqortoormiit je opravdu jedním z nejizolovanějších míst světa. Žije tu jen asi 330 lidí. Osadu založil v roce 1925 dánský polárník Ejnar Mikkelsen spolu s asi osmdesáti Inuity. Moře kolem je zhruba devět měsíců v roce sevřené ledem, takže lodě sem doplují jen v krátkém letním okně. Jinak se sem dostanete jen vrtulníkem z letiště Constable Pynt, které je asi 40 kilometrů daleko.
Moře je pro místní vším – zásobárnou i cestou. Jakmile zamrzne, stane se z ledu silnice a lovci po ní vyrážejí se psími spřeženími za ledními medvědy, tuleni a mroži. Naprostá divočina a drsný život na východním pobřeží Grónska.
Scoresby Sund – v říši fjordů
Z Ittoqqortoormiitu jsme zamířili do nitra Scoresby Sundu, největšího systému fjordů na světě. Ledního medvěda jsme tentokrát nepotkali, ale příroda nám to vynahradila. Proplouvali jsme mezi vysokými stěnami fjordů a tundra kolem zářila zlatým a rudým podzimem.
Jednou z prvních zastávek byl Jytte Havn v Øfjordu, kde jsme vyrazili na procházku tundrou. Odtud jsme pokračovali k Røde Ø – Červenému ostrovu. Modrobílé ledové hory tu kontrastují s rudošedými svahy z pískovce, a fotograf tu neví, kam dřív mířit objektivem. V Røde Fjordu jsme pak na svazích zahlédli pyžmoně, kteří se v podzimní vegetaci právě vykrmovali na zimu. Na Hekla Havn na ostrově Danmark Ø jsme pro změnu procházeli zůstatky inuitských obydlí a chýze z expedice Carla Rydera z let 1891–1892. U Sydkapu jsme pak obdivovali obrovské ledové hory uvízlé na mělčinách Hall Bredning.
Cestou jsme potkávali i polární zajíce, kteří už začínali bělat do zimního šatu, a stále stojící traperské stanice – malé dřevěné chatky, kde kdysi zimovali lovci kožešin. A když se setmělo, často přišla ta nejkrásnější odměna: polární záře tančící nad hladkou hladinou fjordu.
Národní park Severovýchodní Grónsko
Ze Scoresby Sundu jsme se vydali na sever, do největšího národního parku na světě. Má rozlohu 972 000 km², tedy zhruba dvanáctkrát víc než celá Česká republika. Asi 80 % z něj trvale pokrývá grónský ledový štít. Park vznikl v roce 1974 a na dnešní velikost se rozrostl v roce 1988. Stálé obyvatele nemá – žije tu jen personál několika meteorologických, vědeckých a vojenských stanic.
Příroda tu byla podobně štědrá jako ve Scoresby Sundu. Ledního medvěda jsme ani tady nepotkali, zato se nám podařilo zahlédnout narvaly – tajemné „jednorožce moří“, které jsem si vždycky přál vidět. Nejznámější z místních stanic je základna Daneborg, sídlo legendární Sirius Patrol, kterou jsme měli šanci navštívit. Sirius je elitní jednotka dánského námořnictva, která hlídá dánskou svrchovanost nad severovýchodním Grónskem a zároveň slouží jako strážce parku. V zimě hlídkují vojáci ve dvojicích na psích spřeženích zhruba s tuctem psů, někdy až čtyři měsíce bez kontaktu s dalšími lidmi. V létě, kdy pobřeží rozmrzne, se přesouvají na lodě. Setkat se s lidmi, pro které je tahle nekonečná divočina pracovištěm, byl pro mě jeden z nejsilnějších zážitků celé plavby.
Zpátky do Reykjavíku
Po návštěvě Daneborgu jsme nabrali kurz na jih, zpět do Reykjavíku. Pro hosty plavba končila, ale pro mě zbývala poslední a možná nejdůležitější část práce: z hodin záběrů nasbíraných během celé cesty sestřihat dokumentární film o naší výpravě. Díky němu si fjordy, pyžmoně, narvaly i polární záři odvezou domů všichni, kdo byli s námi na palubě.
Ledního medvěda jsem tentokrát neviděl, ale vůbec mi to nevadí – aspoň mám důvod se do Grónska vrátit. Podzimní Arktida mi dala to, co mi polární den během sezóny bere: krásné světlo, tmavé noci a polární záři nad fjordy. Scoresby Sund i Národní park Severovýchodní Grónsko si můžu z bucket listu odškrtnout – a určitě se tam vrátím.
Děkuji, že jste se se mnou vydali na konec světa. Na shledanou u dalších zápisků z divočiny!
Honza
